Martin Bernátek je odborný asistent, vedoucí divadelní sekce (od 2019) a zástupce vedoucí (od 2020) Katedry divadelních a filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Absolvoval doktorský program Teorie a dějiny divadla, filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a studijní pobyty na Fakultě umění a designu Laponské univerzity a Ústavu polské kultury Varšavské univerzity. Ve výuce a výzkumu se věnuje meziválečným divadelním avantgardám, divadelním teoriím a mediálním dispozitivům představení. Společně s Annou Hejmovou vydal publikaci Česká divadelní fotografie (2018). Spoluzaložil postdisciplinární Josefovskou letní školu, je členem European Association for Study of Theatre and Performance, výzkumné skupiny Reclaimed Avant-garde a redakční rady časopisu ArteActa.
Kristýna Boháčová studovala bohemistiku, komparatistiku a německou a francouzskou filosofii na Karlově univerzitě v Praze, krátce i literaturu ve frankofonním Montrealu a performance na Divadelní akademii v Helsinkách. Touha sdílet diváckou zkušenost z pohybového divadla ji přivedla k performativnímu psaní, promýšlení tance jako události a k tvorbě Spitfire Company a Tantehorse. Základními kameny při čtení i recepci jsou pro ni apel, rezonance a odpověď. V současnosti překládá Simone Weil, rediguje v Nakladatelství Karolinum a tráví dost času v lese.
Lukáš Brychta je divadelní teoretik a praktik se zaměřením na současné interaktivní divadelní směry. Vystudoval obory Teorie a kritika (BcA. a MgA.), Divadelní tvorba v netradičních prostorech (pilotní program a BcA.) a Režii alternativního a loutkového divadla (MgA.) na Divadelní fakultě Akademii múzických umění v Praze, kde dokončuje doktorské studium oboru Teorie a praxe divadelní tvorby. Externě přednáší na KALD DAMU (od 2016), KTK DAMU (od 2017) a od roku 2018 je interním odborným asistentem na KTK DAMU. Spoluzaložil divadlo Pomezí, které se zaměřuje na různorodé podoby současného interaktivního divadla a příbuzné umělecké směry. Zde působí jako člen uměleckého vedení a kmenový režisér.
Anča Daučíková žije a pracuje v Praze. V devadesátých letech byla spoluzakladatelkou několika ženských neziskových organizací a mluvčí za práva LGBT na Slovensku. Pedagogicky působila na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a na Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 1991 vystavuje mezinárodně: 2021 ‒ Compassion Fatigue is Over, Rudolfínum, Praha; 2020 ‒ DYKWTCA, Witmann-Walker Corner, Washington; 2019 – KW, Institute for Contemporary Art, Berlín; Slovenská národná galéria Bratislava; Tirana Patience, Museum of Socialist Realism, Tirana; Sleeping with a Vengeance, Dreaming of the Life, Wuertembergische KunstVerein, Stuttgart; 2018 ‒ FOR s Assafem Evronem, Neubauer Collegium, Chicago; 2017 ‒ documenta 14, Athens/Kassel; 2016 ‒ Galerie Futura, Praha; 2015 ‒ Kiyv Biennial/School of Kyiv; 2009 ‒ Gender Check – Femininity and Masculinity in the Art of Eastern Europe, MUMOK, Vídeň.
Joseph Grim Feinberg je vědeckým pracovníkem ve Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky. Věnuje se problematice občanství a ne-občanů, myšlence internacionalismu a dějinám kritického sociálního myšlení ve střední a východní Evropě. Jeho kniha The Paradox of Authenticity: Folklore Performance in Post-Communist Slovakia vyšla v roce 2018 v University of Wisconsin Press a ve slovenské verzi (s názvem Vrátiť folklór ľuďom) v nakladatelstvích Sociologického ústavu Slovenské akademie věd a AKAmedia. Je redaktorem časopisu Kontradikce.
Tomáš Glanc přednáší na Curyšské univerzitě, kde v letech 2014‒2019 patřil k týmu zkoumajícímu umění performance ve východní Evropě. Zabývá se ruskou, českou a východoevropskou kulturou, literární a kulturní teorií a slavistikou, působí také jako kurátor výstav, překladatel a kulturní publicista v tisku, rozhlase a televizi. V letech 2000‒2003 pracoval jako ředitel Ústavu slovanských a východoevropských studií na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, 2005‒2007 byl ředitelem Českého centra v Moskvě. Působil jako vědecký pracovník na univerzitě v Brémách (2007‒2010) a jako hostující profesor na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na univerzitě v Basileji. Je autorem, spoluautorem a redaktorem řady knih a statí.
Lukáš Jiřička působí jako divadelní dramaturg, režisér radioartových projektů v Česku, Polsku a Německu, tvůrce galerijních instalací či filmů a publicista či autor knih Identita v době otřesu (2010) a Dobyvatelé akustických scén (2015). Je jedním z dramaturgů festivalu „jiné“ hudby Stimul a dramaturg performativní platformy Terén. Působí jako editor a překladatel z polštiny. Studoval komparatistiku na Filozofické fakultně Univerzity Karlovy a dramaturgii na Divadelní fakultě Akademii múzických umění v Praze. V rámci svého studia byl na stážích na Akademii divadelních umění v Krakově, kde také byl asistentem Krystiana Lupy, a na Institut für Angewandte Theaterwissenschaft v Giessenu. Spolupracoval s režiséry Petrou Tejnorovou, Matyášem Dlabem a Andreasem Ammerem, VerTeDance či souborem Handa Gote ad. Společně s Martinem Ježkem a Petrem Šprinclem vytváří experimentální filmy. Pedagogicky působí na FAMU a DAMU.
Kateřina Kolářová působí ve studijním programu genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a v Národním kontaktním centru Ženy a věda Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Zabývá se queer teorií, feministickými disability studies, intersekcemi „postižení“, genderu, sexuality a rasy, a vztahy mezi medicínou a humanitními a sociálními vědami. Monografie Rehabilitative Postsocialism: Disability, Race, Gender and Sexuality and the Limits of National Belonging (Michigan University Press, 2022) získala cenu Tobina Sieberse za nejlepší rukopis v oboru Disability Studies. S Martinou Winkler spolueditovala kolektivní monografii Re/imaginations of Disability in State Socialism: Visions, Promises, Frustrations (Campus, 2021). V současnosti se spolu s Terezou Stöckelovou a Lukášem Senftem věnuje výzkumu soužívání lidí a mikroorganismů.
Vojtěch Kolman působí jako docent na Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde vyučuje logiku a analytickou filosofii. Jako stipendista působil také opakovaně na Univerzitě v Lipsku a na Univerzitě v Pittsburghu. Je spoluzakladatelem platformy Hegel v interdisciplinární perspektivě (https://hip.ff.cuni.cz/). Z jeho nedávných publikací lze zmínit monografii Zahlen (de Gruyter, 2016), knihu O čem se nedá mluvit, o tom se musí zpívat (Filosofia, 2017) a knihu Noc, v níž se pořádají medvědí hony na zajíce (2020), ve které se zabývá jazykovým humorem jako filosofickým fenoménem. Web: http://ufar.ff.cuni.cz/8/doc-phdr-vojtech-kolman-phd.
Alice Koubová je vědeckou pracovnicí Filosofického ústavu Akademie věd ČR, proděkankou pro vědu a výzkum na Divadelní fakultě Akademii múzických umění v Praze a spolupracuje s dalšími uměleckými školami (Helsinki, Brémy, Malmö, Giessen, Amsterdam). Podílí se na vedení platformy Performance Philosophy a koordinuje program Strategie AV 21 Odolná společnost pro 21. století, zastřešující spolupráci jedenácti ústavů Akademie věd. Podílí se na projektech s českými divadly a uměleckými institucemi (Národní divadlo v Praze, Bazaar festival, TANTE HORSE, Studio Alta, Divadelní ústav Praha, CED Brno, SNG Bratislava) formou vedení veřejných diskuzí na politicko-umělecká témata a dramaturgie. Vydala Myslet z druhého místa. K otázce performativní filosofie (NAMU, 2019), Self-Identity and Powerlessness (Brill, 2013) a další knihy a články tematizující performanci, etiku, hru a tělesnost. Web: https://cas-cz.academia.edu/AliceKoubov%C3%A1.
Petr Krčál působí jako přenášející a výzkumný pracovník na Katedře mezinárodních vztahů Fakulty Filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Do jeho odborného zájmu patří problematika populismu a instrumentální politizace historie v kontextu české politiky. V těchto tematických oblastech se pohybuje dlouhodobě, ale v důsledku práce na této publikaci a v inspiraci ostatními příspěvky začal výrazně přehodnocovat svůj přístup a ve své další badatelské činnosti by rád směřoval k propojení výše uvedených tematických oblastí s důrazem na jejich performativní aspekt. Ve chvílích volna se rád věnuje relaxaci túrami v přírodě, sjížděním kopců na kole, případně rekreačním během.
Eliška Kubartová vystudovala teatrologii a latinský, český a anglický jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde získala v r. 2017 titul Ph.D. na Katedře divadelních studií (disertace vyšla knižně pod názvem Verbum caro factum est. Performativita bohemikální literatury 14. století pohledem divadelní vědy v r. 2019). V současné době působí na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci a v Kabinetu pro klasická studia Filosofického ústavu Akademie věd ČR. Zabývá se divadlem a divadelností v antice a ve středověku a překladem pro divadlo (spoluautorka překladu římské komedie Curculio aneb Darmojed, 2019).
Monika Kučerová vystudovala dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně, nyní se věnuje grafické úpravě knih a volné tvorbě v ateliéru Socha II na pražské AVU. Je součástí kolektivu Rádia FRAKCE, anonymního uskupení, které oživuje veřejný prostor, a příležitostně se účastní performancí svých přátel.
Martin Langhans je absolventem magisterského oboru Právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a bakalářského oboru Teorie a dějiny divadla na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V současné době působí mimo jiné jako doktorand na Katedře divadelních studií FF MU, je členem Centra pro výzkum performativity. Věnuje se výzkumu teatrality a performativity soudního jednání a práva obecně, který započal studiem politických procesů 50. let 20. století (proces s M. Horákovou, proces s R. Slánským). Nyní se zabývá především performativními aspekty práva v rámci každodennosti. Metodologicky vychází zejména z přístupů a konceptů formulovaných R. Schechnerem a E. Fischer-Lichte, doplněných o koncepty J. C. Alexandera a C. Geerzte.
Barbora Liška vystudovala divadelní vědu a překladatelství němčiny na Masarykově univerzitě v Brně. Ve svém doktorském studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci, se věnuje výzkumu dramaturgie v performativním umění, jehož základem je tělo, pohyb a/nebo tanec (body-based artworks/body-based practices). Během studia absolvovala zahraniční pobyty na Ruhr Universität Bochum, Universität Wien a Justus Liebig Universität Gießen. Pracuje jako redaktorka brněnského divadelního časopisu CEDIT, který spoluzakládala. V HaDivadle a v rámci projektu juniorské univerzity Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a Katedry divadelních studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity #buď jamák se věnuje lektorství divadla a jeho popularizaci. Tvůrčí činnost rozvíjí v nezávislém performativním uskupení MASOBETON.
Jakub Liška je redaktor časopisu CEDIT a doktorand na Katedře divadelních studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Vystudoval Gymnázium Frýdlant a obor divadelní dramaturgie na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Je performerem ve skupině MASOBETON a příležitostně spolupracuje jako dramaturg s oblastními divadly. Ve svém výzkumu se zabývá se sociologií divadla, divadelní dramaturgií a možnostmi decentralizace divadelní tvorby. Spoluvede výzkumnou stáž CEDIT_observer spojující Centrum experimentálního divadla s akademickými institucemi. Žije v Brně.
Marta Ljubková vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a dramaturgii na Katedře alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Krátce po škole se věnovala oběma oborům – okrajově divadlu a více literatuře (jako redaktorka v nakladatelství, později v kulturním týdeníku A2, psala recenze atd.) a jazyku jako učitelka češtiny pro cizince. Později ale divadlo převážilo a nastoupila do profesionálního angažmá v Západočeském divadle v Chebu. Od té doby působí zejména jako dramaturgyně, spolupracovala s řadou režisérů, režisérek a několika choreografkami ve statutárních i alternativních divadlech. V roce 2012 nastoupila do Činohry Národního divadla v Praze jako redaktorka programových brožur, o dva roky později se zde stala dramaturgyní a s příchodem uměleckého šéfa Daniela Špinara šéfdramaturgyní. Od roku 2012 pedagogicky působí na DAMU.
Monika Mitášová vystudovala architekturu na Fakultě architektury SVŠT v Bratislavě. Zabývá se dějinami teorií, současnými teoriemi architektury a interpretací architektury. Působí na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, na Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně a na Katedře dějin a teorie umění Trnavské univerzity. Je autorkou a (spolu)redaktorkou mnoha odborných publikací, mj. Vladimír Dedeček: Interpretácie architektonického diela (slovensky 2017, anglicky jako Vladimír Dedeček: Interpretations of His Architecture, Birkhäuser, Basel, 2018) a Česká a slovenská architektura: texty, rozhovory, dokumenty (redakce spolu s Jiřím Ševčíkem, 2013).
Vladimír Naxera je absolventem doktorského oboru politologie na Západočeské univerzitě v Plzni, kde v současnosti působí na pozici odborného asistenta Katedry politologie a mezinárodních vztahů. Jeho výzkum je zaměřen především na otázky populismu a protikorupční a protiimigrační rétoriky politických aktérů. Věnuje se také výzkumu korupce, instrumentalizace dějin, politickým aspektům veřejných událostí a dalším tématům nejen české, ale i širší středoevropské politiky. Z metodologického hlediska se soustředí především na různé podoby textových analýz. Má rád les a tráví v něm tolik času, kolik je možné. V odvěkém sporu „kočky vs. psi“ stojí jednoznačně na kočičí straně.
Kateřina Olivová je umělkyně, performerka, pedagožka. Absolvovala Ateliér tělového designu na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, zde v současnosti také pod vedením doc. Mgr.A Lenky Klodové Ph.D. dokončuje své doktorské studium na téma Mateřství a umění, v rámci kterého na konci roku 2020 vydala knihu Milk and Honey, zabývající se zkušenostmi rodičů působících v kreativních profesích. Společně s Darinou Alster vedou na Akademii výtvarných umění v Praze Ateliér nová média II. Působí i jako kurátorka, především byla mezi lety 2010 a 2019 jednou z kurátorek brněnské Galerie Umakart a věnovala se i dalším výstavám, galeriím a projektům. Ve své umělecké tvorbě se zabývá především médii performance a videa a tematicky tělesností, sexualitou, feminismem, emocemi, vztahy, mateřstvím, rodinou.
Danica Pišteková študovala odevný dizajn a následne pokračovala v štúdiu architektúry na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislave, kde rozvíjala svoj záujem o otázky týkajúce sa tela, mäkkej architektúry a vzťahu medzi odevom a priestorom. V ďalších rokoch sa týmito témami zaoberala počas doktorandského štúdia na VŠVU, ako aj na výskumnej stáži na inštitúte CITA (Centre for Information Technology and Architecture) v Kodani. Je spoluzakladateľkou architektonickej platformy WOVEN, ktorá sa zaoberá malou architektúrou, intervenciami do verejných priestorov a organizuje vzdelávacie podujatie pre študentov. Momentálne pôsobí ako odborná asistentka na Katedre architektonickej tvorby VŠVU. Je laureátkou Ceny nadácie Novum za rok 2018, prednáša, publikuje a vystavuje doma i v zahraničí.
Alena Sarkissian vystudovala teatrologii a klasickou řečtinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, doktorát v oboru teatrologie získala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje v Kabinetu pro klasická studia Filosofického ústavu Akademie věd ČR a je odbornou asistentkou na Katedře divadelní vědy FF UK. Spolupracuje s českými divadly na přípravě inscenací antického dramatu (např. Sofoklés, Élektra, rež. Hana Buešová, Divadlo V Dlouhé 2018; Aischylos, Oresteia, rež. J. A. Pitínský, 2012). Zabývá se antickým dramatem a divadlem a pozdější recepcí antického dramatu a divadla, a to jednak v Byzanci, jednak v moderní české kultuře.
Ondřej Sládek vystudoval filozofii a religionistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Věnuje se literární teorii, naratologii, sémiotice, dějinám strukturalismu a vztahu literatury a náboženství. Pracuje v oddělení teorie, je zástupcem ředitele a vedoucím brněnské pobočky Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, kromě toho přednáší na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Je autorem monografií The Metamorphoses of Prague School Structural Poetics (2015, v turečtině 2014) a Jan Mukařovský. Život a dílo (2015), a hlavním redaktorem kolektivní práce Slovník literárněvědného strukturalismu (2018). Edičně připravil několik publikací. Např. Český strukturalismus po poststrukturalismu (2006), Performance/performativita (2010), Český strukturalismus v diskusi (2014).
Tereza Stöckelová, se věnuje studiím vědy, technologií a medicíny. Tematicky se zabývala pohybem znalostí mezi vědou a společností, vztahem konvenční a alternativní medicíny a otázkami politické ekologie. V současnosti pracuje na výzkumu mikrobiopolitického občanství, který sleduje soužití lidí a mikroorganismů v soudobých společnostech a mapuje související formy vládnutí, biosociality a mezidruhové koexistence. Její práce vychází z teorie sítí-aktérů a navazujících materiálně-sémiotických přístupů a využívá kvalitativní, etnografické metody. Působí v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR a vyučuje na Katedře sociální a kulturní antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Od roku 2020 je členkou poradního orgánu UNESCO World Commissionon the Ethics of Scientific Knowledge and Technology. Web: <https://www.soc.cas.cz/…ova>.
Kateřina Svatoňová je teoretička filmu a médií. Od roku 2009 působí na Katedře filmových studií FF UK, kde je od roku 2015 vedoucí. Dlouhodobě se věnuje teorii, historii a filosofii médií, mediálně-archeologickému výzkumu (české) modernity, proměnám (vnímání) prostoru a času ve vizuální kultuře, paralelním dějinám kinematografie a vztahu filmu a jiných médií. Je členkou redakční rady Iluminace, kurátorkou a spolukurátorkou několika výstav z dějin filmu a médií (např. Mezi-obrazy: Archiv kameramana Jaroslava Kučery, Laterna magika, Ester Krumbachová) a autorkou různých textů a knih (např. 2 ½ D: Prostor (ve) filmu v kontextu literatury a výtvarných umění (2008), Odpoutané obrazy: Archeologie českého virtuálního prostoru (2013) či Mezi-obrazy: Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery(2016), za kterou obdržela Cenu F. X. Šaldy a Trilobit, spolu s Lucií Česálkovou pak publikace Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky (2019)).
Csaba Szaló působí jako sociolog na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Je spoluzakladatelem školy kulturní sociologie v Brně, v jejíž rámci se snaží o opětovné propojování sociologie s humanitními obory. Dlouhodobě se věnuje sociologické teorii a kritické interpretaci sociálních procesů symbolické tvorby významů. Jeho kniha Transnacionální migrace: Proměny identit, hranic a vědění o nich (2007) přináší nové inspirace pro výzkum formování identit (nejen) přistěhovalců a pro výzkum jejich začleňování. Jeho poslední kniha Paměť míst: Kulturní sociologie vzpomínání (2017) se zaměřuje na předpoklady fenoménu kulturního vykořenění z míst (rodišť, domovů, bydlišť) a roli našich dnešních zkušeností pro formování nejrůznějších výkladů minulosti a vizí budoucnosti.
Miloš Šejn absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, v roce 1991 získal profesuru na Akademii výtvarných umění v Praze, v letech 1990–2011 zde byl vedoucím ateliéru konceptuální tvorby. Od druhé poloviny 60. let pracuje v oblastech vizuálního umění a performance, od roku 1995 dosud vede multioborový projekt výzkumu vztahů těla a místa Bohemiae Rosa. V současnosti se zaměřuje na okamžité kreativní možnosti, vycházející ze vztahů historické humanizované krajiny a celistvé přírody. Vědomě laboruje oblastmi expresivního jazyka mezi textem, výtvarnou stopou, tělovým pohybem, hlasem a expanzí do prostoru. Performuje formou osobních rituálů, site specific projektů, divadelních událostí, kolektivních realizací a festivalů u nás i v zahraničí (D, F, FIN, I, IRL, IS, N, NL, PL, SK, SWE…).
Karel Šima vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a historickou antropologii na Fakultě humanitních studií tamtéž. Deset let pracoval jako výzkumný pracovník Centra pro studium vysokého školství, kde nejen zkoumal překotný vývoj českého vysokého školství v posledních desetiletích, ale snažil se také z expertní pozice ovlivnit ministerskou politiku a zapojovat se do mezinárodních aktivit v oblasti hodnocení a financování výzkumu. Po letech se vrátil ke kulturním dějinám a kulturním studiím, kde ho dlouhodobě zajímají moderní slavnosti a svátky jako místa performativního utváření moderních identit, přesahy mezi sociokulturní antropologií/etnologií a historií, teoretické otázky výzkumu dějin a svépomocné aktivity v nedávané minulosti, ať již jde o kutilství nebo činnost nejrůznějších subkultur a scén rozvíjená na principu do-it-yourself.
Petr Šourek je klasický filolog, jehož nový český překlad Petroniova Satyrikonu vyjde v roce 2021 v nakladatelství Academia – filozof, který se pokouší dostat myšlenkové pochody do rádia – vypravěč oceněný v roce 2020 za digitální story telling cenou Digital Dozen Columbia University v New Yorku – zúčastněný pozorovatel s dokumentárními sklony, viz nový seriál Český wesmjr – zakladatel první korupční cestovky na světě Corrupt Tour, a tak podle mínění světového tisku nejpodivnější podnikatel v cestovním ruchu a podle uměnovědců původce nové umělecké strategie v reálné politice– divadelní praktik a skoro něco jako český dramatik, který svou první rozhlasovou hru Der mechanische Türke pro Švýcarské rádio ale po určitých zkušenostech raději napsal německy.
Jan Zálešák je pedagog, kurátor a kritik umění. Mezi lety 2008 a 2010 byl kurátorem brněnské Galerie mladých; jako nezávislý kurátor pak realizoval řadu výstav v Česku i v zahraničí. Svou první monografii Umění spolupráce (2011) publikoval jako výstup postdoktorského výzkumného projektu. Další publikace jsou obsahově svázány s konkrétními výstavními projekty. Kniha Minulá budoucnost/Past Future (2013) takto navazovala na mezinárodní tematickou výstavu Vzpomínky na budoucnost II (Dům umění města Brna) a kniha Apocalypse me (2017) na stejnojmenný projekt realizovaný v ústecké Galerii Emila Filly. Byl členem několika výběrových komisí a porot soutěžních i nesoutěžních přehlídek českého a slovenského umění; aktuálně je členem mezinárodní jury Ceny Jindřicha Chalupeckého.